O zámku
Říkají o mně, že jsem ruina. Přesto mám v sobě neodolatelné kouzlo a tajuplnou krásu, kterou lze objevit pod letitými nánosy neúprosného času. Měřím 63 metrů na délku a 27 metrů na šířku, na výšku jsem tak akorát. Střechu jsem měl dvousedlovou, krásnou, se žlabem uprostřed, teď bohužel necitlivě a nekvalitně překrytou plechem. Na jižní i severní straně mám vystouplé balkony nesené sloupy a z ptačí perspektivy je vidět, že mám půdorys ve tvaru písmene E.
„Nový zámek v Libějovicích“ – tak zní mé oficiální jméno. Stojím na Strakonicku, jen na skok z Vodňan s výhledem na Českobudějovickou pánev. Mé umístění naplánovali na průsečíku dvou úseček, na nichž stojí několik církevních staveb. Je to například poutní místo Lomec, ale také Svatá Hora u Příbrami, vodňanský kostel Narození Panny Marie, kostel sv. Václava v Netolicích či kaple v nedalekých Truskovicích a Černěvsi. Dobří jazykové říkávají, že stojím na místě pozitivních sil.
Začátek mého vezdejšího bytí započal roku 1696 kdy Filip Buquoy dal impuls ke stavbě. Za hraběte Františka Leopolda I., nástupce Filipa, jsem již po krátké době v roce 1754 spatřil světlo světa jako jednopatrová barokní budova. Tehdy jsem měl ještě zámeckou věžičku.
Roku 1801 si mě koupil od Jana Buquoye kníže Josef Schwarzenberg a v letech 1816-1817 mi přistavěli druhé patro s krátkými křídly na bocích s empírovými průčelími. Při této přestavbě jsem přišel o věžičku a hodiny z věžičky byly přemístěny do nově zbudovaného trojúhelníkového frontonu v jižním průčelí. Fasádu mi upravili do empírového slohu. Na mnohé z toho období si už nevzpomínám, ale vím, že v jednom z mých přízemních pokojů byla kaple s malou knížecí oratoří, zasvěcenou Nalezení sv. Kříže. Kaple byla vyzdobena například oltárním obrazem Svaté rodiny, který mi přivezli ze štýrského Authalu. Pyšnil jsem se rovněž kopií obrazu ukřižovaného Krista podle P. Rubense, obrazem Sv. rodiny dle Q. Reniho nebo obrazem Panny Marie od Vanderwerffa malovaném na dřevě. Všechny obrazy si moji tehdejší správci Schwarzenbergové v roku 1924 vzali na zámek Hluboká, včetně nábytku, sbírky zbraní a dalších a dalších cenných předmětů.
Všude kolem mě je park, ale už mnoho let bohužel bez údržby, a proto prorostlý náletovými dřevinami. Již v šedesátých letech 18. století byla vysázena tři střomořadí: směrem na Lomec, ke kapli sv. Máří Magdaleny a k bažantnici. V roce 1842 bylo rozhodnuto o nové úpravě mého parku. Jeho plocha se významně zvětšila a pod dohledem knížecího zahradníka Gervasusa Immelina upravovali park až do roku 1848. Ano, je to ten samý zahradník, který budoval i park na Hluboké. Ještě později byla do parku začleněna i bažantnice, a tak můj park dosahuje úctyhodných 44 ha plochy. V mém okolí došlo k vytvoření anglického parku s převahou lípy a dubu, doplňováno cizokrajnými dřevinami. Libějovický park patřil po dendrologické stránce zhruba do poloviny 20. století k nejbohatším ve státě. Mimo jiné tu rostou jilm habrolistý i horský, dub uhorský i dub slovenský, převislý jerlín japonský, ořešák černý nebo tulipánovník.
Začátkem 20. století s příchodem světové války a následným rozpadem Rakousko-Uherska nastal zlom i v mé historii. Pozemková reforma prováděná již Československým státem zasáhla celé panství Schwarzenbergů, a tak mě Jan Nepomuk Schwarzenberg roku 1924 prodal církevnímu řádu redemptoristů. Ti zde v roce 1938-1939 ke mně přistavěli nový kostel a klášter a propojili nás nadzemní chodbou. Po skončení druhé světové války si mě i můj park přivlastnil stát, který však po roce 1948 dosti nešťastně vyhodnotil, že tady bude nejlepší místo pro výcvikové středisko pohraniční stráže a služebních psů. Veškeré technické zázemí, vojenské ubikace, garáže, čerpací stanice, kotce pro psy i samotné cvičiště byly budovány bez ohledu na kulturní a historické dědictví. Údržba parku se omezila na pouhé vysekávání luk. A tak jsem se najednou proměnil v kasárny, kde žilo zhruba 200 vojáků a 1000 pejsků. V roce 1958 se zde díky Ing. Hartlovi narodila první štěňátka křížence karpatské vlčice Brity a německého ovčáka Cézara. První z později vyšlechtěného a uznaného československého národního plemene - Československého vlčáka. Po roce 1990 mě získal soukromý majitel a chtěl mě proměnit v sanatorium. Z plánu ale sešlo, a tak jsem byl tak nějak bezprizorní a na prodej. Bylo se na mě podívat snad 40 zájemců z Ruska, Anglie, Holandska a dalších zemí, někomu jsem se nelíbil já, někdo se nelíbil mě. Až jednoho dne roku 2020 se tady octnul pár mladých lidi a padli jsme si vzájemně do oka. Po 2 letech hledání možností a důvěrnějšího seznamování, se tihle mladí blázni rozhodli, že mě, starou ruinu, adoptují. Slíbili mi, že mně a parku neublíží a budou o mě pečovat líp než kdokoliv jiný během předešlých xy let. Já zase slíbil, že svou historickou a kulturní hodnotou a svojí energií pomůžu jim, abychom společně pozvedli mou někdejší krásu a funkčnost.